Bolehlav z techniky 21. Století

středa 17. září 2008 14:52

Nemáte taky chuť utéct od té e-mailové pošty, smskových zpráv a televizního sdělování informací? Já tak velikou, že mě jsem z toho včera nemohla spát.

Je půl deváté večer a já ještě zhruba před třemi týdny v tomto čase sršela energií a daný den pro mě zdaleka nekončil. Dneska ale ležím v posteli a hlava mi přímo bzučí. Proč? Odpověď je jednoduchá – začala škola. A sní i řada povinností – referáty, seminárky, zápis povinné četby apod. Ve škole jsme dostali mnoho a mnoho adres, které by bylo fajn si proklikat – vždyť na internetu je dnes všechno! Moje nadšení je na maximu. Ne jeden z odkazů vypadá zajímavě. Avšak chuť do všech těchto aktivit opadá asi po třech dnes. A důvod? Nesnesitelně mě bolí hlava.

Poslední týdny nedělám nic jiného, než že vyhledávám informace na internetu, následně je zapisuju do počítače a do toho čtu ještě odbornou publikaci k dané problematice. Smskuju spolužákům informace k písemce – z internetu, když to nic nestojí. Ve škole je nám zadána esej, která má být zpracována na počítači. A já bych ji přitom tak ráda napsala rukou. No a co, že strašně škrábu! Zajímalo to někoho, když slovo word bylo stejně vzdálené jako Vernova ponorka?

Připadám si jak vymačkaný citrón. U televize jsem vypnula i to pitomé červeně svítící tlačítko, vybitý mobil mám položený na opačné straně pokoje. O existenci počítačů, mě však přesto neustále informuje moje sestra zuřivě ťukající do klávesnice. Píše si se spolužáky na ICQ. Přijít ze školy, zapnout počítat, stáhnout poštu a následně se na hodiny zahrabat nic nepřinášejícím surfováním. Znáte tohle kolečko?

Mám chuť, si vzít stan, spacák, termosku s čajem a knížku a na celý den se někam zdekovat. I představa ručičkových hodinek mě znervózňuje. Na co? Vždyť ten život mi neuteče. Útěk k těm zašlým počátkům. Život s poštou, kde bude platit jednoduchá známka a hybridní zavináč. To by byla věc. A co jít ještě hlouběji? Poslední dobou mám pocit, že čím více věcí se kolem nás inovuje, tím více toužíme po těch primitivních začátcích s ohništěm a postele z houní namísto té s polohovatelným roštem a všudy přítomným ústředním topením.

Jsem přesvědčena, že kdyby přišlo na lámání chleba, tak by řada lidí hlásající: „Jasně jdu do toho, utíkám od společnosti! Moderní život se mi zajídá, dusí mě!“ nakonec raději zůstala sedět v papučkách u pravidelných televizních seriálů. A netvrdím, že já bych nad tím neuvažovala. Nechyběly by mi však ty fantastické vynálezy, které ještě mým rodičům nic neříkaly. Jen bych asi měla strach z toho, co by bylo, až se třeba rozhodnu vrátit. A je to vážně začarovaný kruh.

Irena Lištiaková

Irena Lištiaková

Irena Lištiaková

Píšu o tom, co ovlivní moje myšlenky natolik, že mi večer nedá spát. Nutnost poctitu sdílení je tak silný, že mě před spaním nenechá spát, atak radši píšu. Všechna písmena, která k vám srze tuto obrazovku dorází, vám třeba vytvoří obraz známé každodenosti, situace, kterou důverně znáte. Přála bych si, aby ve vás alespoň některé mé texty vyvovaly překvapení : "Takhle jsem na tím nikdy nepřemýšlel!"

Jsem závislá na životě, a asi na to jednou umřu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora

Zajímavé články

Co právě čtu

  • Třetí přání, Fulghum Robert
  • Matky po e-mailu, Šiklová Jiřina

Co právě poslouchám

  • Mission Bell, Amos Lee