MY ALE CHCEME BÝT CRUSH !

čtvrtek 3. březen 2016 11:00

Sedím u kuchyňského stolu a počítám si čisté náklady na život, které potřebuji měsíčně pokrýt. Zjišťuji, že bych potřebovala nějakého Robina Hooda, co by bral bohatým a dával Irči. Spolu se mnou usrkává kafíčko strejda Strach. Poslední dobou mi chodí dělat společnost docela často. Vypráví mi příběhy o obavách a selháních. Mám chuť mu tu kávu chrstnout do obličeje a zařvat na něj, aby mě nechal na pokoji. Místo toho jen paralyzovaně sedím a vystrašeně zase projíždím nabídky práce.

Tak takové to je?

„Nesahej na to, spálíš se,“ ne, ne vy potřebujete osobní zkušenost – a už máte popálený prst.
„Neplácej páté přes deváté, bude tě bolet břicho,“  tůdle mami, stejně si tu šílenou kombinaci dám. Potřebuji si to protrpět.          

Podobné pocity ve mně vyvolává, kdy vzpomínám na ta slova: „Užívej si ten studentský život, dokud to jde, pak přijde srážka s realitou,“ stále nejsem ochotna těm slovům na 100% věřit, ale rozhodně již daleko více chápu, co tím řečník myslel. Až se skoro děsím, když si představím, kolik věci mi stále říkají rodiče, a mě to přijde naprostý non sense. Budu skutečně na všechny jejich rady ve stáří pokorně vzpomínat?

Sedím u kuchyňského stolu a počítám si čisté náklady na život, které potřebuji měsíčně pokrýt.

Zjišťuji, že bych potřebovala nějakého Robina Hooda, co by bral bohatým a dával Irči. Spolu se mnou usrkává kafíčko strejda Strach. Poslední dobou mi chodí dělat společnost docela často. Vypráví mi příběhy o obavách a selháních. Mám chuť mu tu kávu chrstnout do obličeje a zařvat na něj, aby mě nechal na pokoji. Místo toho jen paralyzovaně sedím a vystrašeně zase projíždím nabídky práce.

Přece nepoložím všechny svoje sny!

Jsme prý generací Y, jsme digitální nomádi, kteří mají klávesnici přilepené k prstům. Prý nás definuje slovo CRUSH: „Coolness – být cool, Realness – opravdovost, Uniqueness – jedinečnost, Self-Identification – ztotožnění a Happiness - štěstí.“ (http://www.markething.cz/jak-na-generaci-y-to-vi-kniha-how-cool-brands-stay-hot)

 

Pod to bych se podepsala. Právě z toho mám největší strach – jít do práce, nechat se zaměstnat na osm hodin denně a ztratit tu svobodu, možnost organizovat si volně vlastní čas. Ne, nejsem líná. Dokážu stejně jako celá moje generace Y makat na 200 %. Potřebujeme k tomu všaknáležité  podmínky.

Většina mých vrstevníků právě končí školu, nebo prožívají hořká zklamání z prvních pracovních příležitostí: „Kdybych tam mohla vrátit čas, víc bych si tu školu teď fakt užívala,“ povzdychne si kamarádka u sklenky vína.

„Ve čtvrtek nastupuju do práce a mám  toho hrůzu, že mě budou nutit dělat něco, čemu nebudu věřit. Co mi nebude dávat smysl.“

Mám pocit, že moje generace má jednu slabinu: více přemýšlíme, než konáme. Čím to je? Snad je to teoretickým zaměřením škol, které nás učí více přemýšlet, než reálně dělat?

Jedno je mi ale jasné: oukej, možná máme moudro a znalost o tom, že končí dobachlebovek a žijeme v období srdcovek. Čím dál intenzivněji mám však pocit, že tato moudrost nám nedává právo přeskočit žitou zkušenost. Nebo ano? Copak opravdu můžu hned z vlastních myšlenek, které mám, vytvořit byznys, který bude vydělávat 35 tisíc měsíčně? Vskutku? Nebo si musím projít klasickým kolečkem?

Naše generace Y se nebojí riskovat. To je důvodem, proč je jí pak však často přilepena nálepka s jasným cejchem: fluktuant!

Nemáme závazky. Můžeme jen tak být a rozvíjet se.  Z projektu partnerské lásky, která měla dřív kolonizovat budoucnost, se stal jakýsi těkavý prvek, který buď vyjde a nebo přijde jiný. Už nehledáme „toho pravého“, ale hledáme „ten pravý vztah“ – více vizGiddens a Proměny Intimity.Něco podobného se děje i na pracovním trhu.

Sice nám už táhne na třicet, ale rodinu zatím stále neplánujeme. Nemusíme pracovat, abychom vydělali peníze a zajistili tak rodinu. Význam práce se tak posouvá – můžeme si dovolit více snít. Více přemýšlet i riskovat.

„Nezlobte se, nejsem ochotná vstávat každý den na sedmou. Potřebuji poslouchat své tělo a to mi jasně říká, že mu ubližuju. K prvnímu chci proto dát výpověď.“

Nebaví nás reprodukovat, chceme kreativně tvořit! Přetavovat naše sny v realitu, která dýchá a přináší nám peníze.

Došlo mi to jednou kolem desáté večer, když jsem vyčerpaná po celém dni mentálního přemýšlení, šla se setřít schody: „Aha, tak to je ten důvod, proč dělníci často netouží tvořit. Nemají na to energii.“

Abychom mohli „fluktuovat“, musíme mít prostor nad tím přemýšlet. Jen tak si lze uvědomit, co mě baví a co je mimo mísu. To dřív nebylo možné. Pocit frustrace byl upozaděn nutností pracovat.

Žijeme tedy svým způsobem v nádherné době. Jaká to však v sobě zároveň skrývá rizika? Jaké jsou nezamýšlené důsledky všech motivačních videí velkých osobností, které něco dokázali. Spokojí se dnešní generace Y s obyčejnou prací a „standartním“ platem?

Internet jako médium umožňující i zneschopňující. Kam až to povede?

Postavy Čechovových her na pódium jen tak přicházejí a odcházejí, nechávají život téct mezi prsty a o svých snech pouze sní. To je pro generaci Z Shakespearovou, krvavou tragédií. Dokáží ji však předejít a zvrátit osud? Nebo se z této generace, pro kterou je svoboda často důležitější než plat, stanou prázdná zoombie googlící na internetu. S rozcuchanými vlasy budou sedět nad papírem a okousanou tužkou na papír, který snese všechno, budou čmárat své vize s vírou, že „možné je všechno“.

Lze si však za tuto víru koupit chleba? Stát se kazatelem vlastní originality a vydělávat na osobním příběhu jako originální značce. Etiketou budou vaše úspěchy a pády. KUP TO! Můj marketing ti dokáže, že to chceš!

Tyto dny se učím pokory. Sedávám několikrát během dne s tím strejdou Strachem a vyjasňuji si, co skutečně v životě chci. Tvůrcovtví dostává odstín reálna. Vždyť ten svůj oblíbený čoko kroasant si za originální myšlenky poletující v mé hlavě nekoupím.

Učím se pokoře – před sebou samou, vlastními schopnostmi. Učím se naslouchat druhým – je to víc, než jakákoliv poučná youtube videa. Má sebejistota je podemletá nejistotou budoucích dní. Stále však ještě dýchám vůni víry, že pod tím vším je…

 

Irena Lištiaková

Irena Lištiaková

Irena Lištiaková

Píšu o tom, co ovlivní moje myšlenky natolik, že mi večer nedá spát. Nutnost poctitu sdílení je tak silný, že mě před spaním nenechá spát, atak radši píšu. Všechna písmena, která k vám srze tuto obrazovku dorází, vám třeba vytvoří obraz známé každodenosti, situace, kterou důverně znáte. Přála bych si, aby ve vás alespoň některé mé texty vyvovaly překvapení : "Takhle jsem na tím nikdy nepřemýšlel!"

Jsem závislá na životě, a asi na to jednou umřu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora

Zajímavé články

Co právě čtu

  • Třetí přání, Fulghum Robert
  • Matky po e-mailu, Šiklová Jiřina

Co právě poslouchám

  • Mission Bell, Amos Lee