Globalizované děti

úterý 18. říjen 2011 08:07

Nazvala bych se globalizovaným dítětem. Vyrůstala jsem, když se začal rozvíjet X-chat a podobné internetové komunikace. Líbím se ti a Facebook můj život bez debat zasáhly, ale věřím, že příliš nepoznamenaly. Žiju v době netušených možností. Již nyní mám přátele po celém světě, se kterými udržuju kontakty skrze maily a Skype. A právě teď studuji ve Švédsku.

Asi právě ta volnost, které se mi tady dostává, mě přiměla zamyslet se nad rozdílným životem, který vedli moji rodiče a který vedu já. Je mezi námi pouhých dvacet let! To je jedna generace – a já namísto abych se věnovala výchově dítěte, čtu texty o gendru, mezinárodních vztazích a globalizaci. Nezapínám večer strhaně pračku, abych vyprala plínky, ale usínám v myšlenkách, co ze mě vlastně jednou bude.

Postmoderna a globalizace dohromady přináší pro individua skutečně nepředstavitelné možnosti. Rozvíjí se kult individua. Lidé si chtějí vyplnit své sny, studovat, cestovat a až potom se začít přizpůsobovat požadavkům pracovního trhu. Navíc i tady člověk musí být sobec, aby nějak dokázal skloubit rodinu a pracovní nároky – o něco těžší to v ČR stále ještě mají ženy. Právě v oblasti práce se děje řada změn.

Do diskuze jsou volány tradice. Neexistuje již nic jako jistota práce. Sociální stát je zastaralý koncept. Mění se genderové rozdělení práce. Rodiče chtějí maximalizovat úspěšnost svých dětí na budoucím pracovním trhu, a tak je vysílají do zahraničí – vznikají tzv. „parašutické děti“. Dítě tady, rodič tam - objevujeme tak novou prostorovost rodiny. Internetová technika dala vzniknout novým formám komunikace, a tak si rodiče se svými potomky volají přes Skype. Udržujeme vztahy skrze nové způsoby, a tak jim i přikládáme úplně jinou důležitost. Definice toho, co znamená absence nebo přítomnost se pozměnila – a s tím i obsah slova domov.

Zároveň zde však cítím i jistou prázdnotu z neustále příchozích a odchozích mailů -  komunikace se tak v jistém slova smyslu posouvá „zpět“, a tak se v moderních poštovních schránkách opět začínají objevovat pohledy a dopisy!

Samozřejmě nic není idylické. I přes veškerou touhu rodičů můžeme mezi dnešními studenty najít Baumanovu skupinu turistů a tuláků. Přidám-li k jeho interoretaci tu svou, vysvětlila bych to následovně: studenti-turisté cestují, studují v zahraničí; tuláci bloudí českým systémem. Někteří turisté měli lepší startovní pozici pro uskutečnění výjezdu, jindy zase tuláky už nebavilo jenom se potloukat a rozhodli se být turisty – někteří úspěšně, jiní mohli narazit na celou řadu sociálních překážek.

Student, který se ocitne v zahraničí, najednou dostane k dispozici jiné brýle. Potkává se s různými lidmi a událostmi, které vědomě i nevědomě křešou jeho osobnost. Vedou ho k nejrůznějším zamyšlením. Já jsem se přes vděk, který cítím k vlastním rodičům, dostala k otázce: jak bude vypadat rodičovství, až já budu „ta dospělá“? Myslím si, že generace mých rodičů chtěla svým dětem dát „to všechno“, co v době komunismus mít nemohla. Rodičovství navíc přijala jako přirozenou součást svého života. Jak se však k němu postaví moji vrstevníci, kteří mají k dispozici celou řadu studijních možností, od kterých se následně odvíjí i ty pracovní?

Myslím, že právě moje generace si bude - více než jiná  - vědoma tzv. opportunity cost“. To znamená plné uvědomování si toho, jaké příležitosti vám v okamžiku přijetí zodpovědného rodičovství začnou unikat. Mít děti už nebude, není jen otázkou touhy, ale i vědomé volby. Dříve podstatné tlaky sociálních norem jako „dát prarodičům vnoučka“, budou třeba oslabeny. Lidé budou odkládat rodiny do třiceti, neboť si budou, jsou vědomi jiných možností. Přichází jiné druhy vztahu než je manželství. Existuje řada jiných způsobů naplnění života, než je rodinná idylka. Jiné priority, než mít vnoučata. Potkávám se s tím, že i ve třiceti lidé váhají, zda mít rodinu je TO, co opravdu chtějí. Možná že i vlivem prodloužené naděje na dožití vyhasíná teorie „tikajících biologický hodin“. Lidé se ve třiceti nebojí zahodit partnerský vztah a začít znovu hledat. Vždyť mám ještě čas!

Stále však platí, že většina se ve finále rozhodne pro založení rodiny – ať je k tomu vede jakékoliv přesvědčení – biologie, tlak společnosti, touha po naplnění. Otázkou je, jak se trend pozdního rodičovství podepíše na jich dětech. Rodičům bude padesát, dětem dvacet. Vidím, jak jinak žiju já a moji rodiče – a v mém dětství nebyly všechny ty technické a modernizační změny tak rychlé, jako jsou dnes. Napadají mě dva možné scénaře pro budoucnost.

Buď děti přijmou „moderní způsob“ rodičovství – pokud budou základat rodinu, tak ne dříve, než kolem třiceti nebo; budou žít na různých místech, neboť stěhování za prací i za hranice státu se stane nutností; vychovávat své děti v různých kulturách stejně tak, jako byli vychováni oni. Může se, však také stát, že pocítí odpor k tomuto životnímu trendu a vrátí se zpět k modelu, který je momentálně často považován za překonaný: rodina bude na prvním místě; mladí lidé budou chtít mít více dětí a kvalitnější vztah, než umožˇuje skype nebo psaní mailů. Svým potomkům budou chtít dát především domov – ne neustále kočování mezi kulturami, aby tak zajistili jejich kosmopolitu. Honba za životními prožitky se promění do staré hodnoty „být s rodinou“ tady a teď. Půjde o jakou si protireakce adaptace jejich rodičů v globalizované době.

I mě ty možnosti dnešní doby pohánějí a děsí zároveň. Otevírají dveře, na jejichž prahu stojí úzkost a nejistota. Jediné, co mě uklidňuje je, že já mám ještě čas…

K sepsání textu mě inspirovala následující četba:

Giddens, Anthony. (2003) Runaway World. How Globalization is Reshaping Our Lives. New York: Routledge. (83 p).

Held, David & McGrew, Anthony. (2007) Globalization/Antiglobalization. Beyond the Great Divide. Cambridge: Polity. (236 p.)

Pakosta, P. 2009. „Proč chceme děti: hodnota dítěte a preferovaný počet dětí v České republice“. Sociologický časopis / Czech Sociological Review 5/2009, Dostupné z: http://sreview.soc.cas.cz/uploads/5b7a99c8c0f63834cd821d8ea66a7702837534ba_PakostaSC2009-5.pdf

Irena Lištiaková

josef hejnaMoc mne vždycky potěší, když tady potkám20:1718.10.2011 20:17:25
Honza Marek, KanadaPostmoderna16:5318.10.2011 16:53:30
Zipano, svet se meni11:4318.10.2011 11:43:47
VanekVyborny clanek08:4918.10.2011 8:49:33

Počet příspěvků: 4, poslední 18.10.2011 20:17:25 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Irena Lištiaková

Irena Lištiaková

Píšu o tom, co ovlivní moje myšlenky natolik, že mi večer nedá spát. Nutnost poctitu sdílení je tak silný, že mě před spaním nenechá spát, atak radši píšu. Všechna písmena, která k vám srze tuto obrazovku dorází, vám třeba vytvoří obraz známé každodenosti, situace, kterou důverně znáte. Přála bych si, aby ve vás alespoň některé mé texty vyvovaly překvapení : "Takhle jsem na tím nikdy nepřemýšlel!"

Jsem závislá na životě, a asi na to jednou umřu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Zajímavé články

Co právě čtu

  • Třetí přání, Fulghum Robert
  • Matky po e-mailu, Šiklová Jiřina

Co právě poslouchám

  • Mission Bell, Amos Lee

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.